Inzerce
Domů Podkopná Lhota Valašské básničky

Valašské básničky

Irena Knedlová

Za cérkama ve Zlíně a cesta dom

Na paty sa mi lepí
město jak těsto
Né, nic mi néni.
"Zostaň tu přes noc!"
Odmítám,
ale přemýšlám o tom.
Cesta je dlúhá,
tak hlavně proto.

Cesta je dlúhá,
jakési cérky sa smějú,
seděly vedle u stola,
včil se mnú do Lhotky jedú.
Pila sem pivo,
šak ony také.
To je ten náš noční život,
než vysednú v Trnavě.

Zabývám sa myšlenkama.
Do dědiny jedu sama.
Mám sa stavit za chlapama?
Dat si eště jedno?
Zas mne chytá túlavá…

Zlín, to je Zlín
všady samé světla,
Mezi dědinama tma
a za ňú eště jedna.
Nemosím mět strach,
šak nekdo se mnú půjde.
Z rozcestí do Lhotky,
je to enom kúsek.

Strach 

Ze srnců mám strach – ach ach.
Z daňků eště dvakrát tolik!
To už potom neubrzdíš,
když ti skočí před žigulík.

O trnkách

Psinky spadly první
a z takých néni vůbec nic.
Cukr je až v tych druhých,
sladkých a modravých.

Tmavé trnky posypané
světle modrým prachem,
který utřeš do tepláků
a pak rozplyneš sa blahem.

Jak sú plné slunka cítíš
štáva z nich ti teče po rukách
Už je vidíš všecky v bečce,
že roba zavaří máš trochu strach.

A už kvas vóní od hořanska
až po dolansko zasej,
trnkový sad bys nevyměnil
ani za zlaté prase.

Pálíš proto, že ty sám
slivovicu piješ rád,
ale eště radši máš
ty, kterým ju naléváš.

Kuny na húře 

Jste krásné a přitom mne tak 
strašně štvete,
když vlezete dírů do podbití.
Nenecháte mne v noci vyspat,
Vy, z čeledi kunovitých!

Úplně stačí, když sa ochladí
a už sa cpete na húru.
A zrazu sa vám všecko hodí
do tych vašich pazúrú.

Potom v noci trnu strachem,
že padá na mne střecha.
To sa učíte v kuní škole takto 
lidi lekat?
To Vám néni trochu haňba,
po celej hůře takto trajdat?

Enom Měsíc, váš dobrý známý,
neroznášá o vás fámy.

Pod ořechem 

Pod ořechem na rozcestí,
nevím, co hledám za štěstí.
Šak jo, já vím, su tady na múzu.
Chytám ju od piva, slunka a od mužů.

Píšu si deníček o svojem životu,
píšu si detaily, zabíjám samotu,
Slunko tu trhá díry do koruny
Ořešák stíní a všecko je naruby

Místo té letní radosti ze světla,
je mi tak těžko, že bych hned utekla.
Tichučké hovory štamgastů z hospody,
Kameně ze břehu sypů sa do vody,
Kraječka na krýglu, štípané polena,
Lucie, zaplatím! Mosím jít do sena.

Když sa zetmí

A kdo vám řekl, že už nejsú,
že už jich nikdo nepotká?
Kde ste vzali takú zprávu?
Před obchodem na schodkách?

Kdybyste sa podívali
kolem sebe jednúc,
když v haluzách sa zetmí
a deň si ide lehnút,
uvidíte hen za stromem,
na chodníčku u dřínů
ohníčky, oči, bílé paže,
tých, kdo v noci nedřímů.
Hlídajú tam dávné zlato,
míchajú tam noční tmu.
Podívaj sa, cérko, na to,
než utečú do stínů.

A kdo vám řekl, že už nejsú,
že už jich nikdo nepotká?
Kde ste vzali také zvěsti?
Před obchodem na schodkách?

Irena Vlčková (*1983) Studovala gymnázium ve Zlíně a geografii na MU v Brně, aby zjistila, že jejím osudem je Valašsko. Píše v nářečí poezii i prózu, občas zahraje na kytaru a zazpívá vlastní písničky. Matka tří dětí žije a tvoří v Podkopné Lhotě.

HLavní partneři

X