Za cérkama ve Zlíně a cesta dom
Na paty sa mi lepí město jak těsto Né, nic mi néni. "Zostaň tu přes noc!" Odmítám, ale přemýšlám o tom. Cesta je dlúhá, tak hlavně proto. Cesta je dlúhá, jakési cérky sa smějú, seděly vedle u stola, včil se mnú do Lhotky jedú. Pila sem pivo, šak ony také. To je ten náš noční život, než vysednú v Trnavě. Zabývám sa myšlenkama. Do dědiny jedu sama. Mám sa stavit za chlapama? Dat si eště jedno? Zas mne chytá túlavá… Zlín, to je Zlín všady samé světla, Mezi dědinama tma a za ňú eště jedna. Nemosím mět strach, šak nekdo se mnú půjde. Z rozcestí do Lhotky, je to enom kúsek.
Strach
Ze srnců mám strach – ach ach. Z daňků eště dvakrát tolik! To už potom neubrzdíš, když ti skočí před žigulík.
O trnkách
Psinky spadly první a z takých néni vůbec nic. Cukr je až v tych druhých, sladkých a modravých. Tmavé trnky posypané světle modrým prachem, který utřeš do tepláků a pak rozplyneš sa blahem. Jak sú plné slunka cítíš štáva z nich ti teče po rukách Už je vidíš všecky v bečce, že roba zavaří máš trochu strach. A už kvas vóní od hořanska až po dolansko zasej, trnkový sad bys nevyměnil ani za zlaté prase. Pálíš proto, že ty sám slivovicu piješ rád, ale eště radši máš ty, kterým ju naléváš.
Kuny na húře
Jste krásné a přitom mne tak strašně štvete, když vlezete dírů do podbití. Nenecháte mne v noci vyspat, Vy, z čeledi kunovitých! Úplně stačí, když sa ochladí a už sa cpete na húru. A zrazu sa vám všecko hodí do tych vašich pazúrú. Potom v noci trnu strachem, že padá na mne střecha. To sa učíte v kuní škole takto lidi lekat? To Vám néni trochu haňba, po celej hůře takto trajdat? Enom Měsíc, váš dobrý známý, neroznášá o vás fámy.
Pod ořechem
Pod ořechem na rozcestí, nevím, co hledám za štěstí. Šak jo, já vím, su tady na múzu. Chytám ju od piva, slunka a od mužů. Píšu si deníček o svojem životu, píšu si detaily, zabíjám samotu, Slunko tu trhá díry do koruny Ořešák stíní a všecko je naruby Místo té letní radosti ze světla, je mi tak těžko, že bych hned utekla. Tichučké hovory štamgastů z hospody, Kameně ze břehu sypů sa do vody, Kraječka na krýglu, štípané polena, Lucie, zaplatím! Mosím jít do sena.
Když sa zetmí
A kdo vám řekl, že už nejsú, že už jich nikdo nepotká? Kde ste vzali takú zprávu? Před obchodem na schodkách? Kdybyste sa podívali kolem sebe jednúc, když v haluzách sa zetmí a deň si ide lehnút, uvidíte hen za stromem, na chodníčku u dřínů ohníčky, oči, bílé paže, tých, kdo v noci nedřímů. Hlídajú tam dávné zlato, míchajú tam noční tmu. Podívaj sa, cérko, na to, než utečú do stínů. A kdo vám řekl, že už nejsú, že už jich nikdo nepotká? Kde ste vzali také zvěsti? Před obchodem na schodkách?
Irena Vlčková (*1983) Studovala gymnázium ve Zlíně a geografii na MU v Brně, aby zjistila, že jejím osudem je Valašsko. Píše v nářečí poezii i prózu, občas zahraje na kytaru a zazpívá vlastní písničky. Matka tří dětí žije a tvoří v Podkopné Lhotě.
